O mně

Jsem Marina Dowden, malířka žijící a tvořící v Praze. Přitahují mě barvy, atmosféra a ten zvláštní prostor někde mezi tím, co vidíme, a tím, co cítíme. Maluji především olejem a akrylem a volně se pohybuji mezi krajinou, abstrakcí a vším, co vznikne ve chvíli, kdy se tyhle dva světy odmítnou slušně držet od sebe.

K malování jsem se dostala poněkud oklikou — přes hudbu, lingvistiku a mnoho let učení. Možná právě proto nemám přílišnou potřebu držet se jedné předepsané umělecké cesty. Malování je pro mě místem, kde nemusím nic vysvětlovat, nikoho učit ani dělat věci přesně „správně“. Můžu experimentovat, přehánět, zjednodušovat, narušovat samozřejmé a občas nechat oblohu proměnit se v něco, čím původně vůbec být neměla.

Moje obrazy vycházejí z viditelného světa, ale málokdy cítím povinnost nechat ho takový, jaký jsem ho našla. Krajina se může stát vzpomínkou, mrak může získat vlastní osobnost a barvy se smějí chovat poněkud nevychovaně.

Maluji to, co mě zaujme, co mi zůstane v hlavě nebo co mě jednoduše odmítá nechat na pokoji. Pokud možno v barvách, které se za sebe rozhodně neomlouvají.

Malování je pro mě svoboda se štětcem v ruce. Nejsou tu žádná pravidla, která bych cítila zvláštní povinnost dodržovat, žádné hranice, se kterými by se nedalo trochu pohnout, a už vůbec žádný důvod, proč by obraz měl skončit přesně tam, kde začal. Moje tvorba se neustále mění, protože se měním i já — a docela by mě znepokojovalo, kdyby se jedna z nás rozhodla přestat.

Narodila jsem se v Baku do arménské rodiny, což možná vysvětluje, proč mi moře i hory vždycky připadaly podivně blízké. Příroda zůstává jedním z mých největších zdrojů inspirace, ale nápady sbírám poměrně bez výběru: na cestách, v hudbě, knihách a filmech, ve fotografiích a vzpomínkách, v dílech jiných umělců, v určitém světle obyčejného odpoledne nebo v něčem, co zahlédnu na pár vteřin a pamatuji si mnohem déle.

Impresionismus mě vždy fascinoval především svou posedlostí pomíjivostí — světlem těsně předtím, než se změní, barvou těsně předtím, než zmizí, okamžikem těsně předtím, než se stane vzpomínkou. Mnohem méně než příslušnost k určitému stylu mě ale zajímá, kam se obraz rozhodne vydat.

Někdy se chová slušně. A někdy má lepší nápady.